Obsah stránky

1915-1918

Ač první zápis v kronice je z roku 1924, tak prvotní zápis patřil proběhnuvší I. světové válce a jejímu dopadu na obec.

Ceny potravin během války:

rok 1915: 1kg hovězího 4K, 1kg vepřového 4K, 1l mléka 24h, slepice 6K, 1kg másla 5K, 1kg sádla 4,60K

rok 1916: 1kg hovězího 8K, 1kg vepřového 10K, 1l mléka 32h, slepice 6K, 1kg másla 9,60K, 1kg sádla 16K, ceny zvyšují překupníci, jež skupují po vesnicích co se dá, zboží přeplácí a odváží do měst, kde je draho prodávají a nebo vyměňují za prádlo a šatstvo.

rok 1917: 1l mléka 80h, slepice 6K, 1kg másla 20K, 1kg sádla 80K, vykrmená husa 100K. Jeví se velký nedostatek kůže, protože tato se dodává skoro všechna do továren na obuv a jiné potřeby pro vojsko.

rok 1918: konec roku 1917 a 1918 bují lichvou. Velkoobchodníci průkopníci hledí urvati pro sebe co možná nejvíce, přeplácí obilí a mlýnské výrobky, nehledíce při tom na maximální ceny, poněvadž za ně nikdo nic neprodává a také nekoupí. Stát za odebrané zboží vyplácí tyto maximální ceny 1q ječmene, ovsa, kukuřice 50K + prémie 10-20K, 1q žita a pšenice 55K+prémie 5-25K. Majitelé obilí kromě státních, či jak se tehdy všeobecně říkávalo erárních dodávek, nechtěli za určené ceny prodávati, poněvadž v soukromí dostanou za obilí cenu několikatinásobnou. Zatajují tak zásoby obilí před vojenskými hlídkami (rekvisicemi), aby je pak dráže prodali. Obilí, mouka, brambory, luštěniny atd. schovávají se do podzemních skrýší, sklepů, do komínů apod. Následkem toho nastává velký nedostatek mouky a chleba (množství vydané na moučenky a chlebenky nestačí normálnímu člověku) čímž mnoho ménězámožných a chudších lidí trpí hladem a podvýživou. Několikrát za rok, zvláště když obec neodevzdala předepsaný kontingent, dochází k domovním prohlídkám za asistence vojska a bylo-li něco ukrytého nalezeno, pak sebráno jest všechno i to, co bylo určeno pro domácnost v mezích zákonitého předpisu. Ceny ženou se následkem lichvy do závratné výše a kapitál hromadí se v bezedných kapsách válečných lichvářů, zbohatlíků a keťasů. Prodává se pšenice od 700-1000K, žito, ječmen, oves od 300-800K, vejce 1K, mléko až 2K, máslo 48K, jedno sele 300-500K, jedny šaty 600-1600K atd. Koloniální zboží není vůbec k dostání. Nedostatek jeví se ve všem v potravinách, nápojích, tabáku, lihovinách, průmyslových výrobcích atd. poněvadž častými odvody skoro všichni muži vzati k vojsku nebo do zbrojovek.

V posledních dvou letech vydávány skoro na všechno různé "enky" jako moučenky, chlebenky, lístky na kávu, cukr, petrolej atd. Každý majitel "enky" dostal předepsané množství různého zboží a "enky" mu byla odstřihnuta. Ovšem stalo se mnohdy, že na opozdilce nic nezůstalo (obyčejně se celkového množství nedostávalo). Při nedostatku surovin vyráběli se různé náhražky, které ovšem kvalitou ani kvantitou nevyrovnaly se původnímu výrobku. Proto si naše hospodyně různé potřeby zhotovovaly a připravovaly samy, jako mýdlo, pivo, různé lihoviny atd.. Kuřáci dostali na týden jen určité množství cigaret, cigár a tabáku, což jim ovšem nestačilo a proto kouřili také náhražky: ořechové listí, mařinku, listí z usušeného jetele a kdo ví co všechno. pivo čepovalo se jen v určité dny v týdnu a to vždy v omezeném množství. Za takových poměrů mnoho lidí trpělo nedostatkem naproti tomu co někteří zámožnější rolníci vypláceli své zadlužené statky.

Poněvadž vzniklo válečné nepřátelství mezi evropskými státy, byl přerušen i styk obchodní, takže se k nám žádné potraviny nedovážely. Jelikož vlastní zásoby obilí a potravin nestačily pro domácí spotřebu a mnoho vyžadovalo vojsko, byl nařízen soupis veškerých zásob obilních a mlýnských výrobků. Ve zdejší obci proveden od 1.-5. března 1915. Dle nařízení mělo býti zásobeno obyvatelstvo do 31. července moukou a to 240g pro jednu osobu denně. Protože se v obci konstatoval nedostatek mouky pro obyvatelstvo méně majetné, bylo přebytečné množství u majetných zrekvírováno a sice celkem 13q mouky. Nedostávalo se však ještě 27q. Proto rozpočtováno na jednu osobu 150g mouky denně. Následkem toho v mnohých početnějších rodinách nedostávalo se chleba a jedinou potravinou byly brambory a zasmažená polévka (zatím co druzí šťastlivci krmili chlebnou moukou vepřový dobytek - nebo v obilních a moučných skladištích tato zplesnivěla a nebo se vůbec zkazila).

Soupisy tyto konány každoročně v každé obci za asistence vojenské. Množství obilí sepisováno na polích přede žněmi nebo zásoby v domácnosti po žních. Obilní komisaře, kteří tyto soupisy prováděli, byli jmenování obyčejně ze řad učitelstva. Za účelem přesného stanovení množství obilí na tu kterou rodinu, sestaveny zvláštní vyživovací archy. V nich bylo vyznačeno množství v % jež se ponechávala na setí, dále pro spotřebu domácí a pouze 1/2 z 1/4 (celkově ku krmení dobytka. Podle těchto soupisných archů předepsán každému kontingent, který měl odevzdávati. Částky se sbíraly po vesnici a pak hromadně za celou obec odevzdávaly. Poněvadž nikdo celý předpis nikdy neodevzdal, proto chodili vojáci do domů hledat. Běda potom majiteli jestliže našli. Kromě obilí za něž dostávali rolníci jen maximální seny 50-55K á 1q musela obec odevzdávati v určitém čase (měsíci, čtvrtletí) určitý počet hovězího dobytka, jalovic nebo krav.

Dezertéři:

Českým uvědomělým vojákům bylo proti mysli střílet na své bratry Slovany, proto buď sami dobrovolně přebíhali k nepříteli a vstupovali pak do zahraničních legií a nebo nevraceli se ze svého bydliště více ke svým vojenským tělesům a utvořili doma takzvaný "Zelený kádr" dezertéru, čili vojenských zběhů. Zdržovali se v domácnosti a přišlo-li do vsi rameno bezpečnosti - četník - bylo jim Boří a blízký les útočištěm. Tam je nikdo nenašel. V době "bezvětří" pomáhali našim ženám při polních pracích a v noci ukrývali se na různých místech. Po vesnici měli rozestavěné hlídky (školní děti), které jakmile uviděly četníka křičeli po celé vesnici "vápno". Hned na to celý houf dezertérů prášil do Boří, aby tak ušel rukám spravedlnosti. Sluší podotknouti, že někteří četníci vedli si v tomto ohledu dosti rozumně, neboť jim nezáleželo na tom, kolik jich chytnou. Stalo se v r. 1918 o hodech, že celá tlupa místních i okolních dezertéru bavila se tancem v hostinci pí. Kramářové, když tu najednou v noci četa vojáků s poručíkem obstoupila všechny východy, aby je schytala. Ale leč se nepovedla, neboť všichni ti praví půdou utekli. Tak v neustálém strachu vytrvali až do převratu, kdy již nebylo více třeba se schovávat.

Miroslav Kousek